O dyslexii často slýcháváme, co to vlastně je?

Dyslexie patří mezi specifické vývojové poruchy učení, kdy je narušena schopnost naučit se číst, ačkoli má dítě dostatečnou výchovně vzdělávací péči, přiměřenou inteligenci a sociokulturní příležitosti. Za příčinou obtíží ve čtení nestojí smyslový, tělesný ani mentální hendikep. V praxi to vypadá tak, že žáci selhávají v rychlosti čtení, např. dlouho luští písmena, dlouho slabikují, nebo naopak jsou ve čtení zbrklí a domýšlí slova. Objevuje se i problém s porozuměním čteného textu. Do popředí vstupuje i častá chybovost, kdy dítě zaměňuje tvarově či zvukově blízká písmena, zaměňuje pořadí písmen ve slově, vynechává písmena či domýšlí slova podle jejich začátku.

Takže u nevidomého žáka dyslexii nelze diagnostikovat?

Je pravda, že v různých definicích a diagnostických kritériích se uvádí, že obtíže ve čtení a psaní nemůžou být přímým důsledkem těžkého hendikepu. Postupně se však ukazuje, že tento pohled je potřeba doplnit. Odborníci se už v devadesátých letech sami sebe ptali, zda může mít nevidomé dítě obdobné problémy se čtením jako jeho vidící spolužák. Později se ukázalo, že mnohé nevidomé děti mají závažné problémy se čtením ve srovnání se svými nevidomými vrstevníky. A proto začala probíhat diskuze, zda a kdy obtíže ve čtení nevidomých žáků můžeme chápat jako možný příznak dyslexie, přestože máme pořád na vědomí, že samotné pojetí dyslexie se primárně na děti s postižením nevztahuje.

Kdy se začalo přemýšlet o tom, že by dyslexie u nevidomých mohla existovat?

V polovině devadesátých let někteří zahraniční autoři upozorňovali na problematiku selhávajících čtenářů bodového písma. Např. Ch. Arter přišla s pojmem „Braille dyslexia“. Pracovala s nevidomými dětmi s nadprůměrným intelektem, které měly vážné problémy se čtením podobné dyslexii. Sama si kladla otázku, zda vůbec dyslexie u nevidomých čtenářů existuje. V té době mnozí učitelé pociťovali, že se něco jako dyslexie u některých jejich nevidomých žáků vyskytuje.

Můžete nějakého takového žáka přiblížit?

Zmiňovaná Arter popsala např. devítiletého žáka, který si při vyšetření neustále pletl písmena e/i, u/m, v/p, f/j, z/n, h/d. Jakmile byl informován, že hláska nebo slovo je nesprávné, pracoval podle strategie pořadí, než dospěl ke správné verzi. Např. četl slovo bud jako buj, buf, but a nakonec bud. Tento žák měl také problémy se čtením číslic. Čtení číslic je ještě náročnější, protože zde nelze využít kontext, který těmto žákům při čtení textu pomáhá poznat, o které písmeno či slovo se jedná.

Takže problém je v rozpoznávání písmen?

Už Matějček v osmdesátých letech identifikoval, že u vidících dětí může být příčinou špatného čtení právě neschopnost poznávat písmena, rozlišovat jedno od druhého, zapamatovat si je, skládat z nich slova a pak ze slov věty atd. Dnes již můžeme jednoznačně říct, že příčin je více. Jednou příčinou je fonologický deficit, který se projevuje potížemi s dekódováním slov, rozlišováním jednotlivých hlásek atd. Roli hraje i vizuální deficit, kde se vyskytují např. výše zmíněné obtíže ve zrakovém rozlišování stranově obrácených tvarů, drobných detailů, nebo třeba rozlišování figury a pozadí. Někdy je přítomna i porucha pravolevé nebo i prostorové orientace, nebo třeba i deficit v motorické oblasti.

Na odborném poli vznikla debata, zda i u nevidomých dětí mohou hrát roli stejné příčiny. Podle některých autorů je možné, že neurální deficit, který pozorujeme u dětí s dyslexií, brání některým nevidomým dětem v rozvoji hmatové citlivosti a sluchové ostrosti. Ze zahraničních výzkumů vyplynulo, že nevidomí žáci, kteří měli problém se čtením Braillova písma, měli většinou též problémy jak s hmatovým vnímáním, tak i s fonologickým uvědoměním. A právě obdobné obtíže jsou registrovány u vidících dětí s dyslexií.  

Jak se porucha čtení diagnostikuje?

Pro diagnostiku dyslexie vidících dětí existují standardizované testy a od druhé poloviny devadesátých let začaly být v zahraničí první snahy o adaptaci čtenářských testů pro nevidomé. Testy čtenářských schopností se zaměřují např. na rychlost čtení, počet a kvalitu chyb, porozumění čtenému textu atd. Odborníci před lety upozorňovali i na fakt, že u nevidomých žáků s poruchou učení může dojít ke špatné a pozdní diagnostice a místo toho, aby byla diagnostikována porucha učení, je za příčinu obtíží stanoven zrakový hendikep.

Dříve se přeučovali leváci na praváky, což už je naštěstí historií… Může mít nevyhraněná dominance ruky nějaký vliv na problémy se čtením Braillova písma?

Naštěstí přeučování leváků na praváky je už opravdu dávnou historií a dnes již víme, že to může napáchat na psychice dítěte mnoho škod, včetně problémů se čtením. Proto je dobré se v tomto kontextu podívat na různé techniky čtení bodového písma. Při čtení Braillova písma se můžeme celosvětově setkat s přístupem obouručním i jednoručním a mnohé zdroje uvádí, že rychlost čtení je nejvyšší právě při obouruční technice čtení. Stejně jako u vidících i u nevidomých dětí je však potřeba si všímat žákovy dominance ruky. Na tento fakt poukazovala už dříve zmiňovaná Arter, která si všimla, že u selhávajících čtenářů bodového písma s nevyhraněnou dominancí ruky je lepší při čtení rozlišování rukou, protože obouruční přístup může naopak zhoršovat jejich problémy. Zdůrazňuje, že je vhodné podporovat děti, aby četly Braillovo písmo jednou rukou a to jejich dominantní. Přirovnává to k vidícímu dítěti, které bychom také při psaní tužkou nenutili používat obě ruce nebo bychom ho nepřeučovali z levé na pravou ruku. Z důvodu nevhodně zvolené techniky čtení může dojít k tomu, že např. selhávající nevidomý čtenář s dominantní pravou rukou je nucen, aby četl levou rukou, čímž u něj může dojít k potížím při čtení. Je tedy potřeba ke každému dítěti přistupovat i co se týče techniky čtení individuálně.